„Teto Jitko, koukej, co máme!“ přiběhnou za mnou kluci a hrdě ukazují ohrádku z kamenů v trávě. „To je naše šnečí rezervace! Našli jsme jich dvacet pět!“ Uznale přikyvuji, poslouchám jejich nadšené povídání a při pohledu na jejich rukávy, kolena a boty přemýšlím, kolik kilo bláta si do školky přineseme tentokrát.
Naše školka se nachází v prostorách areálu bývalé zahradnické školy. Cesta do práce mi trvá jen pár minut, ale protože je zrovna v těchto dnech lemovaná rozkvetlými šeříky, nemůžu odolat a ráda si ji trochu protáhnu, když mám chvíli času nazbyt. Když projdu bránou, míjím Jurkovičovu budovu základní školy s jeho typickými vyřezávanými štíty a žlutou, už trochu opadanou fasádou. Za ní se otevírá velký a překvapivě pestrý zelený prostor, který byste v této části Brna nečekali. Místy připomíná les, místy zpustlou botanickou zahradu. Na každém kroku tu roste něco jiného, od vysokých stromů přes exotické dřeviny až po pomněnky a různé jiné luční kvítí. Zahradníci už se tu dávno neučí. Dlouho opuštěnými budovami teď prorůstají popínavé růže. Někdy se kolem nich s dětmi procházíme a připomíná nám to pohádku o spící Růžence, jejíž zámek pohltilo trní… Takové procházky bývají zajímavé. Ale nejvíc času s dětmi stejně trávíme na naší školkové zahradě. Je velká a svým způsobem divoká. Děti ji milují. A já taky.
Když otevírám bránu, abych je pustila dovnitř, tlačí se na na ni tak, že mě k zámku skoro nepustí. Ať je léto nebo zima, děti se na zahradu ženou vždycky stejně nedočkavě. Vůbec se jim nedivím. Je to totiž kouzelné místo, příjemně kryté ze všech stran. Uprostřed je jabloňový sad, po jedné straně ji lemují šeříky a divoké keře se derou přes plot ze všech zbývajících stran. Zrovna v tomto čas se mi zahrada zdá nejkrásnější. Po prvních teplých dnech nás jaro překvapilo deštivým týdnem. Všechna zeleň vyrazila ze země s nebývalou dychtivostí. Třešně a jabloně pomalu odkvétají, zatímco řada bílých a fialových šeříků je bohatě obsypaná květy. Děti jako včelky poletují od jednoho stromu k druhému. Na některé stromy mají dovoleno šplhat. Často se takový strom v jejich představách promění v nedobytný hrad, pirátskou loď nebo policejní základnu. Poznám to podle toho, co na sebe během svých her křičí. A některé naše děti křičí opravdu hodně. Ale zahrada skýtá mnoho příležitostí ke hře i pro ty tišší a klidnější z nich. Vrtají se v hlíně a hrají si s žížalami a broučky. Hledají v trávě kytičky a snaží se z nich plést věnečky. „Teto, to je pro tebe,“ podává mi jedna z holčiček kvítek jetele. Už nepočítám, kolik takových kytiček jsem za ten rok a půl dostala. Těší mě každá z nich.
Jsou ale i chvíle, kdy tu naši kouzelnou zahradu zas tak moc nemiluji. Třeba když je hodně deštivo a děti se vrací do školky od hlavy k patě obalené bahnem. Nebo když se některé z nich vrátí z honičky mezi jabloněmi se škrábancem přes půl obličeje, za který by se nemusel stydět ani válečný veterán. Nebo když se klučičí bitvy zvrtnou v melu, která končí pláčem na obou stranách. Když někdo z menších přecení své síly a vyleze na stromek, ze kterého pak zůstane viset půl metru nad zemí, v panice volá o pomoc a následně si s pláčem utírá usoplený nosík do mého trička… Přiznávám, že jsou i chvíle, kdy se toho prostě děje všeho moc najednou. A jakkoli mám ráda volnost, kterou dětem na zahradě záměrně poskytujeme, občas si říkám, jestli máme tohle zapotřebí.
Samozřejmě – bylo by možné udělat si to jednodušší. Zmenšit zahradu na polovinu, abychom měli větší přehled a dohled nad každým dětským krůčkem. Nebo bychom mohli dětem zakázat lezení po stromech. Zatrhnout klukům jakékoli zápasení. Nedovolit dětem hrát si v blátě. Vysekat keře. Jistě by to tak bylo jednodušší. Bezpečnější. Čistější. Ušetřilo by se tím hodně odřených kolen, polámaných větví a válečných zranění. A v neposlední řadě – bláta. Když pak ale vidím jejich radost, zapálení, přirozené objevování vlastních schopností a hranic, ke kterému právě na zahradě dochází, cosi mi říká, že bychom přišli o hodně.
Jistě je možné děti vychovávat v čistějším a bezpečnějším prostředí, ale… Není to tak dlouho, co jsem měla možnost poznat docela odlišný pohled na to, co děti potřebují ke zdravému vývoji. Rodiče, kteří byli přesvědčení, že to nejlepší pro jejich děti bude pokrýt zahradu plastovým trávníkem. Že spokojenost dětí zajistí sbírka značkových figurek jednorožců. A když děti prosily o zvířátko, dostaly plyšového křečka na baterky. Nebyl čas chodit do lesa ani jinam na procházky. Dokonce nebyl ani čas si spolu povídat. Rodiče totiž museli být hodně v práci a udržet si své vysoké pozice, aby měli hodně peněz a mohli dětem koupit ještě víc hraček, jak často připomínali… Bohužel jsem měla možnost pozorovat i důsledky takové výchovy. Děti úzkostné, bojácné a plačtivé. Čtyřletá holčička, která se třásla strachem před metrovou prolézačkou. Dítě, které bylo tak málo zvyklé na přírodu, že dostalo panický záchvat, když mu do pokoje vletěla moucha. Čisté šatečky, čisté ručičky a úzkostné oči plné strachu ze světa a nedůvěry v sebe samu, ve vlastní schopnosti…
Pozoruji naše školkové děti radostně pobíhající po zahradě. A říkám si, že člověk si vlastně vždycky může vybrat. Můžeme děti vést cestou, která bude pro nás dospělé nejjednodušší a pro děti nejbezpečnější. Samozřejmě, že můžeme. Dětem posazeným před televizí se nic nestane, zatímco pustit je ven znamená nepohodlí a nebezpečí… a bláto! Plastový trávník je praktický. To je mi jasné. A taky je mi jasné, že až budu mít jednou vlastní děti, taky si budu moci vybrat, jakou cestou se s nimi vydám… Sleduji naše kluky, jak v čímdál víc zablácených kalhotách budují snečí farmu. Pozoruji jejich rychlost, obratnost a spoupráci. Zahrada po dešti voní mokrou trávou, dětstvím a dobrodružstvím. Zezadu od záhonků se ozývá holčičí smích. Malá Inka mě tahá za ruku a ukazuje mi berušku, kterou našla pod šeříky. Nemusím moc dlouho přemýšlet. Vdechuji vůni zahrady a vím, že i když je to rozhodně ta náročnější cesta, jsem si vlastně dávno jistá.
Beru to bláto.
V Loďce z papíru 