Odkud je vidět jenom nebe

Na Nový rok jsem si volala s kamarádkou. Nadšeně mi vyprávěla mi o tom, jaké změny plánuje v letošním roce provést a kolik skvělých věcí od 1.1. zařazuje do života. Zeptala se, jestli mám taky pro nový rok nějaká předsevzetí nebo přání. Musela jsem ji zklamat. Na novoroční předsevzetí jsem nikdy moc nebyla. Spíš se snažím dělat malé změny rovnou, když cítím, že jsou potřeba. A přání mě zrovna taky žádné nenapadlo – uplynulý rok byl tak krásný a naplněný, že mě ani nenapadá, co víc bych si do toho letošního mohla přát. Možná jenom…

Při úklidu skříně jsem se zastavila u krabice pohlednic. Jak jsem se jimi probírala, vybavil se mi jeden zážitek z předešlého léta, kdy jsme se vydali na putování po střední Itálii, kraji Svatého Františka. Malý klášter mezi skalami, dvorek skrytý v sevření kamenných zdí a nebe modré, jako sama barva naděje.

Byla to moje první cesta po Itálii. S naší výpravou jsme procházeli malebnou krajinu Umbrie plnou kopců, olivovníků a městeček s bohatou historií. Po týdnu převáženě pěšího putování, s více než sto padesáti kilometry v nohách, se naše cesta přiblížila k závěru. Poslední zastávkou byla návštěva malého kláštera, po staletí schovaného mezi skalami a stromy vysoko na kopci. Klášter je do dnešní doby obýván třemi starými bratry, kteří denně v prostorách svých skromných cel věnují většinu svého času modlitbě. Jeden z nich nás přivítal hned ve dveřích. Drobný muž s tváří svraštělou časem, s bílými vousy a zaprášenými sandály na bosých nohou. Italsky nám vyprávěl o klášteře, o historii řádu a o každodenním životě bratrů.

Z celé prohlídky mi v mysli utkvěl jeden moment. Prošli jsme zrovna ven z kaple úzkou dlážděnou chodbou a ocitli se na dvorku uprostřed kláštera. Stařičký muž se postavil doprostřed dvorku. „Tohle místo mám moc rád,“ řekl. Zaklonil hlavu a ukázal směrem nahoru. „Když se postavíte sem, okolní svět zmizí. Podívejte se nahoru a uvidíte sami. Odsud vidíte jenom nebe.“ V očích měl zvláštní, všeobjímající pokoj.

Když bratr odešel a i kroky dalších členů naší výpravy se ztratily v úzkých chodbičkách kamenných klášterních zdí, udělala jsem pár kroků a zaujala místo uprostřed dvorku. Moje nohy spočinuly právě tam, kde před chvílí stála chodidla starého bratra. Stejně jako před chvílí on jsem obrátila tvář k nebi. Obstoupena ze všech stran klášterními zdmi jsem se kupodivu necítila v zajetí. Nezdálo se, že by mě jakkoli připravily o svobodu. Zdálo se mi, jako bych tu oblohu, která nade mnou byla odjakživa, poprvé skutečně viděla. Obloha byla ten den téměř bez mraků, čistá a svěží. Z objetí čtyř klášterních zdí, z nichž jedna byla zdí kostela, nebylo možné dohlédnout nikam jinam, než nahoru. A nahoře to vypadalo dobře. Velmi dobře.

Jsem dítětem zamilovaným do světa. Přitahují mě jeho barvy, vůně a zvuky. Jsem zvyklá brát si plné dlaně všeho krásného, co svět zrovna nabízí. Věděla jsem, že jen pár metrů za kamennými zdmi vede cesta, po které směřují ke klášteru poutníci. Že z druhé strany je terasa, z níž se nabízí výhled do krajiny zvlněné kopci a protkané cestami. Že kdesi daleko dole v kraji leží město, plné ruchu a života, domů, aut, hlasů, zvuků, světel a lidského chaosu. Volá lidi svým vzdáleným šuměním na úžasná místa, do ulic se zvučnými jmény, s divadly, kiny, vznosnými chrámy a ještě vznosnějšími obchodními domy, s vysílači a věžemi, z jejichž vrcholků je možné si vyfotit perfektní selfie, získat za ně stovky lajků a poddat se mámivému pocitu, že vám svět leží u nohou a všechno si lze koupit…

Odtud však nic z toho nebylo vidět. Ale ve chvíli, kdy jsem stála v objetí kamenných zdí, nic z okolního světa nebylo důležité. Pro krásu nekonečné oblohy jsem na čas zapomněla na vábení světa okolo. V těch pár vteřinách, kdy kamenné zdi zakryly okolí, jsem pocítila zvláštní a velmi intenzivní pocit vděku. Za to, že právě pod touhle oblohou teď můžu stát. Že jakkoli se svět kolem mění, jednou jistotou zůstává, že když se podíváme nahoru, vždycky tam bude nebe.

○○○

Začátek roku je zvláštní čas. Pro někoho neznamená víc než dospávání po silvestrovské noci plné ohňostrojů a cinkajících skleniček. Další obyčejné ráno, jen s bolavou hlavou. Mnozí však vstupují do nového roku se sny, o kterých doufají, že se jim v následujících měsících vyplní. Je to čas nových začátků, předsevzetí a přání. Já letos žádné zvláštní neměla. Ale když o tom teď znova přemýšlím, napadá mě, že jednu věc bych si přece jenom přála.

Víc takových chvilek, kdy by mi nic nebránilo v pohledu do nebe.